Transat 6,50 - II. etapa (2. část)

Noc končí a na obzoru se začínají objevovat první paprsky slunce. Mám za sebou další probdělou noc. Spal jsem asi jen třikrát třicet minut. Udělal jsem více pokusů, ale nedařilo se mi usnout. Později to byly jen mdloby z únavy... Tak pokračuje další vyprávění osamělého mořeplavce Davida Křížka.

Sám napříč oceánem na 6,5 metrové lodiLibor Sváček MCU Vítr je slabý a stále se mění. Po rozednění postupně sílí a stabilizuje se. Okamžitě vytahuji největší (75m²) genakr a snažím se co nejvíce odpadat a dostat se na kurz ke Kapverdskému souostroví. V poryvech sjíždím ještě níže a stále se přibližuji spojnici.

Z vyvažovací tašky vytahuji balíček s číslem „9.“ Otevírám jej a vyjímám snídaňovou část. Připravený sáček s práškem sypu do vody v plastové dóze a vše míchám jak zkušený barman. Nápoj velmi vzdáleně připomínající pomerančovou šťávu je hotov. Plave v něm jakýsi malý králičí bobek. Ten je na podporu mozkové činnosti. Celý nápoj je pak zaměřen na imunitní systém. Je plný vitamínů a minerálů a dalších neviditelných dobrot. Vytahuji energetickou tyčinku, ale dnes mi nějak neleze do krku. Polovinu posílám rybám na posilněnou. Teď už jsou tu jen samé dobroty. Čtyři sušené koktejlové banánky, dvě meruňky, čtyři mandle, šest rozinek, čtyři kešu a dva para ořechy. K tomu jeden kulatý plátek polystyrénového keksu. Snídám dlouho a každé sousto si vychutnávám. V levé ruce držím pytlíček s ořechy a levou kormidluji. Občas při sjezdu z vlny pustím kormidlo a vezmu si další sousto. Loď jede příjemných osm uzlů.

V 11 hodin je čas na meteo relaci. Nic se celkem nemění. Jen předpověď pro východní Kanáry je o něco silnější. Horší je, že jsem se propadl až na 14. místo. Na východě se asi přeci jen dostali do stabilního větru dříve. Rozestupy jsou ale minimální. Nic není ztraceno. Využívám pobytu v kajutě k ohřátí vody v zavěšeném vařiči. Jetboil ohřívá 4dcl vody za necelou minutu. Otevírám pytlík s horolezeckou dehydrovanou stravou a zalívám jej připravenou vodou. Pak roluji horní okraj a ohýbám rohy. Stačí počkat sedm minut, promíchat a jídlo je hotové. Dnes jsou na programu italské těstoviny s kousky masa v rajčatové omáčce. Je to vážně dobrý.

Po jídle dolévám benzín do generátoru a pak dobíjím baterie. To musím dělat každý den, když to podmínky dovolí. Několikrát za den navíc natáčím solární panel za sluncem, aby stále pracoval na maximální výkon. Když je vše připraveno, jdu opět kormidlovat. Vítr mezi tím zesílil lehce přes 15 uzlů. Zapínám tedy opět autokormidlo a jdu přesunout všechno vybavení do návětří a co nejvíce k zádi. Pět dvacetilitrových kanystrů s vodou, dva desetilitrové s benzinem, taška s jídlem, taška s oblečením a pár dalších věcí v kajutě. Na palubě přesouvám pouze mega tašku s kotvou, řetězem a záchranným vybavením. Má snad třicet kilo. Přebírám opět kormidlo. Loď teď krásně klouže po vlnách. Příď se občas zvedne z vody a vše je nádherně kontrolovatelné. Vítr postupně sílí. Užívám si rychlou jízdu na hranici deseti uzlů. Slunce rychle padá k hladině. Je zapotřebí vše připravit na další dlouhou noc. Svlékám lehké oblečení a omývám tělo vlhčenými ubrousky. Zahajuji proti vlkové opatření v podobě super masti Imacort. Spodní část těla je téměř stále mokrá, a proto je potřeba dbát na tyto věci dříve, než bude pozdě. Na sezení jsem si navíc pořídil speciální pěnovou podložku s gelovým povrchem. Je určená pro invalidní vozíky, ale i na loď je, jak se zdá perfektní. Po nezbytné hygieně vytahuji večerní balíček s jídlem, nasazuji mp3 přehrávač a vrhám se zpět ke kormidlu. Loď letí ve skluzu a já si vychutnávám večeři. Jeden suchar, sušené ovoce, oříšky, energetický iso gel a nápoj zaměřený na koncentraci a regeneraci. Musím přiznat, že ten večerní drink je chuťově nejlepší. Když dojím, tak už je skoro tma. Slunce zapadlo někde za hlavní plachtou a za chvíli je vidět jen fosforeskující záře za kormidly a svítící hřebeny vln valících se od přídě. Občas některá z nich vylítne do výšky, padne na palubu a běží až ke mně. Už jsem stejně mokrý a tak se ani nenadzvedávám. Z kapsy na lana vytahuji jedno-chomáčkový zubní kartáček a mikro pastu od našeho týmového zubaře a dokončuji denní hygienu.

Poslouchám hudbu a snažím se soustředit na kormidlování. Je černo černá tma a já jedu jen podle údajů na přístrojích. Důležitý je směr skutečného větru, rychlost a kurz. Už několik hodin držím loď ve skluzu, ale za úplné tmy je to obtížnější. Nesmí se chybovat a přitom orientaci ve vlnách ztratíte tak snadno. V uších mi zní Metallica, ale po chvíli měním heavy metal za mluvené slovo. Divadlo Járy Cimrmana a Dobytí severního pólu. Už jsem to slyšel tolikrát, ale pořád mě to baví. Občas vyprávění přehluší dunění valící se vlny, ale zabalují se za lodí a já jim pohodlně ujíždím. V jednu hodinu v noci začne vítr občas zesilovat ke dvaceti uzlům. Snad to nepůjde dál. Nechci měnit genakr. „Domů, do Podolí, do lékárny …,“ opakuji si hlášku z oblíbené divadelní hry. Cípek měsíce už dávno zmizel a jízda je poměrně divoká. Vlny začínají přicházet ze dvou směrů. Putují oceánem prakticky kolmo na sebe. Je těžké udržet loď v kurzu v tak vysoké rychlosti. Paluba je teď věčně zmáčená vodou a to včetně mě. Kolem čtvrté hodiny ranní už neudržím koncentraci a občas usínám. Jsou to jen mikro spánky, ale i tak se zvyšuje riziko ztráty kontroly nad lodí. Zapínám autopilota, ale je těžké jej ustavit. Proto oproti běžným nastavením zvyšuji stupeň reakce a rychlost rotace. Jede teď v módu skutečného větru. Je to velká výhoda. Kdybych měl jen mód zdánlivého větru, pak by při každém surfu z vlny prudce vyostřil a to by dopadlo špatně. Loď letí po hladině rychlostí občas až přes deset uzlů a já jdu konečně spát. Nastavuji alarm na změnu směru větru o 10°, na změnu síly větru o 5 uzlů a kapacitu baterií na 50%. V kajutě zapínám alarm na 20 minut a zasouvám zmožené tělo na vyvažovací lůžko. Kladkostrojem vyrovnávám jeho náklon, a ač jsem v nepohodlně mokrém oblečení, ihned usínám. Občas mě z mdloby probudí ohlušující rána. Je to jak když vám u hlavy někdo praští do stěny lopatou na plocho. Vždycky nadskočím. I tak je v lodi rachot dosahující až 80dcB, ale občasné nárazy jsou mnohem silnější. Stejně jsem rád, že mohu alespoň ležet. O hlubokém spánku nemůže být tedy ani řeč a už mi zvoní alarm. Nasazuji čepici a vylézám na palubu. Jak vystrčím hlavu, tak mi hned vlétne vlna přímo za krk. Oklepávám se chladem, ale nemám sílu ani nadávat. Pozoruji nastavení plachet, rychlost, kurz, hvězdnou oblohu, ale hlavně kontroluji horizont. Vše je v pořádku a žádná loď v dohledu. Jdu tedy zase spát. Alarm na dvacet minut. „Sladké sny!“

„Sakra, co se to děje?“ Loď je v obrovském náklonu a já téměř padám z lůžka do volného prostoru kajuty. Tři skoky a jsem na palubě. Spinakr vlaje nad hladinou, ale loď se nevrací do kurzu. Povoluji maximálně hlavní otěž a vyvlávám definitivně i spinakr. Loď se postupně srovnává. Pak kormidlem odpadám na původní kurz a opět ladím plachty. Vlny jsou čím dál horší a tak autopilot asi nezvládl situaci a nechal se rozhodit. Pak už následovala ztráta kontroly a samovolné vyostření. Sedím zmožený na palubě a kontroluji autokormidlo. zatím si vede dobře a tak přeřizuji alarm. Jdu si dát konečně plných dvacet minut v kuse. Tentokrát se to daří, ale usnutí mi trvalo o něco déle. Byl jsem rozhozený z předešlé situace a srdce mi bušilo jak o závod. Podobně to jde až do rozbřesku. Pak vypínám alarmy a usedám opět ke kormidlu.

(Pokračování příště)

David Křížek – CZE 516 – ATLANTIK FT