Bouře nad rovníkem

Jsem uprostřed oceánu a nad palubou se prohání krásně barevný motýl. Asi jej nasál nějaký mrak a tady mi v dešti přistál na lodi. Je to paráda mít po tak dlouhé době společnost. Moc se mu u mě ale nelíbí a po chvíli odlétá po větru. „Neděláš dobře, Jaromíre!“ Volám za ním, ale marně. Tak pokročuje vyprávění o závodě Transat 6,50.

Práce na přídi ...Libor Sváček MCU

Za chvíli se objevuje malý ptáček a za ním hned další dva. Je to tu jak ve voliéře. Mám z toho radost. Loď jede v asi dvacetistupňovém náklonu. Ostrou stoupačku občas střídá přednoční kurz. Velice často musím tedy měnit nastavení kosatkové otěže a hlavně kosatkového jezdce.

Mám vypracovaný speciální systém, který jsme s Vojtou dolaďovali ještě na Madeiře. Funguje to perfektně a i přes to, že s tvarem přední plachty nejsem úplně spokojen, mám stále možnost s ní pracovat a posouvat jednotlivé části profilu a pracovat s tvarem zadního lemu. Vše je v tolerancích asi jen dvaceti centimetrů. Vyžaduje opravdu citlivé nastavení.

Ten kdo tady nebude pečlivě trimovat, nemá šanci na dobrý výsledek. Občas přichází dešťový mrak a já refuji a zase rozrefovávám. Odpoledne se vítr stáčí až k devadesáti stupňům vůči lodi, a tak vytahuji Code Zero. Nejprve vynáším na palubu zarolovanou plachtu na rolfocku. Nechal jsem si ji ušít na maximální rozměr, tedy 28m². To je o čtyři metry více, než mají někteří soupeři.

Musím se smířit s tím, že oni s ní mohou jet i v silnějším větru ostřeji, ale naše historické statistiky naznačují, že moje volba by měla být lepší. Rolfock nacvakávám na čeleň. Plachtu pak připravuji přes příďový koš a navazuji střední výtah a otěže. Poté vysouvám čeleň do správné pozice a zajišťuji jej na winchně. Nakonec jde plachta pomocí výtahu nahoru. Ještě jí doklikovávám, aby byla řádně napnutá. Pak uvolňuji rolfock a otěží plachtu rozvíjím.

Nakonec ji trimuji na závětrné winchně. Loď krásně poskočila kupředu a rázem jedu o uzel a půl rychleji. Po západu slunce vítr postupně lehá a stáčí se více od zadu. Pohodlně bych uvezl velký genakr, ale v tak slabém větru bych jej ani nenafoukl. Takhle jedu bez starostí a bez rizika rychlostí kolem tří uzlů. Oproti předchozím dnům se vlastně jenom sunu kupředu, ale je to lepší než nic. V kajutě jsem přenosil veškerý balast do přídě a do závětří.

Špička je tedy více zanořená a maximálně se snažím odlehčit záď. Proto jsem nasadil Vojtův speciální karbonový nástavec na páku od kormidla. Sedím teď na úrovni vchodu do kajuty a kormidluji s prodlouženou pákou v ruce. Záď se mi tak dostává úplně z vody a loď má menší smáčenou plochu a razí si cestu klidnou hladinou. Po půlnoci cítím velkou únavu z celodenního trimování. Na obloze jsou krásné hvězdy. Je jich tu tolik a občas se nějaká utrhne a padá dolů. Přeji si další a další přání nejen pro sebe, ale i pro mé blízké. Ta obloha je vážně nádherná.

Nikde na pevnině nemůžete vidět něco podobného. Jsem daleko od zářících měst a nebýt těch hvězd, tak je tu jen černá tma. Konec romantiky. Jdu spát. Lehám si do závětří, abych více naklonil loď na tuto stranu. Občas vítr úplně zeslábne a ráhno lítá ze strany na stranu. Jsou to děsné rány. Snad to takeláž vydrží. Už má přeci jen něco za sebou. Snažím se na to nemyslet a nakonec usínám. Alarm je nastaven na dvacet minut. V často měnících se podmínkách si delší interval nemohu dopřát. Místo sirény mě ale budí prudký náklon lodě. Krk mám zlomený z toho, jak stojím na hlavě.

Hrabu se ven, abych zjistil, co se vlastně děje. Dostal jsem se pod veliký mrak a vítr zesílil na dvacet uzlů. Rychle zarolovávám Code Zero a jedu jen na hlavní plachtu. Asi bych to ustál, ale nevím, zda to bude nadále zesilovat. Po hladké vodě loď nádherně klouže i tak. Když vyjíždím zpět pod hvězdnou oblohu, opět jej vyrolovávám a trimuji na maximální výkon. Několikrát to musím předělávat, protože vítr se postupně stáčí. Když se konečně relativně ustálil, vyrážím do kajuty na další pokus o dvacetiminutový spánek. Konečně klid. Hladká voda, mírný náklon a tiché šplouchání vody. Ihned usínám.

Po pár minutách mě budí, aktive echo. Je to přístroj, který hlídá můj klidný spánek. Pokud je v blízkosti nějaká loď, která mě zachytí na radaru, tento přístroj to zjistí a vyšle zesílený signál. Tím se na jejich radaru stanu nepřehlédnutelným.

Většinou se mi z přístroje ozývá přerušované pípání a tohle byl pouze jeden signál. Letím na palubu zjistit, co se děje. Široko daleko žádnou loď nevidím. Náhle oblohu prořízne ohromný rozvětvený blesk a v ten okamžik se ozve i pípnutí alarmu na aktive echo. „Tak tohle je tedy ten problém,“ říkám si a začíná se mi svírat žaludek. Některé mraky co jsem přes den viděl, stoupaly do několika kilometrové výšky. Jestli se tady dostanu do bouřky, tak to bude strašný. Ve Francii jsem na moři zažil několik bouřek a bylo to děsivý, ale tady si to ani nedovedu představit.

Tam vítr zesiloval až na čtyřicet pět uzlů. Co se stane asi tady? Nemám nachystaný třetí ref na hlavní plachtě a jestli to přifoukne, tak bude určitě zapotřebí. Na Madeiře jsem jej záměrně neprovlíkal, protože jsem věděl, že na zadní vítr jej spíše nevyužiji a že tímto kurzem pojedu více než týden. I když mám na refu jen pěti milimetrové lano, neprovlékl jsem jej, abych snížil aerodynamický odpor a snížil možné turbulence v důležité části plachty. Teď je ale čas to nachystat. Bouřka je zatím vlevo od mého plánovaného kurzu.

Ještě chvíli váhám. Náhle plachtu ozařuje blesk, který se objevuje, zamnou. A další blesk na pravoboku. Obloha doslova hoří. V jeden okamžik napočítávám sedm blesků. Už začíná hřmít. Kam jsem se to jenom dostal. Mám hrozný strach a jdu ihned stahovat plachtu a připravovat třetí ref. Jsem samozřejmě připoutaný. Lano je provlíknuto a plachta je opět vytažena na maximum. Na spánek nemám ani pomyšlení. Začínají padat obrovské kapky. Je to stále horší. Vítr znovu zesiluje a já dávám první ref. To však nestačí. Náklon je stále příliš velký a tak o pár stupňů odpadám. Z nebe se valí voda. Za pár minut jsem mokrý na kost.

Do teď jsem si nové oblečení nemohl vynachválit, ale teď by mě zachránily snad jenom východoněmecké žluťáky, které se vyráběly prakticky z igelitu. Žádný gore-tex tohle nevydrží. Je mi zima. Teplota spadla o deset stupňů a já se třesu. Nemohu se jít převléci. Je potřeba znovu rozrefovat a přeštelovat nastavení. Za chvíli přichází další vlna. Už nemůžu a chce se mi spát, ale je tu znovu bezvětří a další smršť.

Teď už vítr dosáhnul na dvacet pět uzlů a po chvíli klesá zpět na nulu. Už to vypadalo, že se nejbližší bouřce vzdaluji, ale začíná si mne nasávat druhá. Vítr znovu sílí a znovu ustává. Ráhno se mlátí o boční vant. Zajišťuji jej tedy lanem, ale vítr se mění a já musím halzovat. Ráhno se znovu mlátí a tak jej zajišťuji na druhé straně. Vítr se stáčí a musím znovu halzovat. Povoluji tedy úplně zajišťovací lano, ale ráhno mlátí příliš.

Mám děsný vztek. Pěstí mlátím do ráhna a hrozně křičím. Jsem jak smyslů zbavený. Až totálně bolavá ruka mě donutí si sednout do závětří. Hladím si bolavé klouby a mám úplně promočenou kůži. Celé tělo mám úplně promočené a cítím se, jako kdybych usnul ve vaně. Chlad, vlhkost, deprese. Znovu se zvedá vítr a nebe ozařují další blesky. Přichází další průtrž mračen. Obrovské kapky mlátí do paluby. Teď tolik nefouká a tak se schovávám pod plachtu. Něco mi přelétlo před hlavou a tak zapínám čelovku. Je to znovu krásný motýl. Déšť jej vyplivl na moji loď. Zběsile třepotá křídli. Má je asi těžké od vody. Nalítává na moji čelovku a pak mizí někde v černé tmě. Ještě jej zahlédnu v záři blesku a pak je již definitivně pryč.

Bouřky jsou všude kolem a jedna z nich se rychle přibližuje. Už nemůžu. Chci spát, ale ne tady uprostřed toho pekla. Kašlu na všechno a zalézám do kajuty. Nastavuji alarm na deset minut. Hřmění mě ale nenechá usnout. Najednou se ozvala rána a cítím, jak takeláž otřásla celou lodí. Něco prasklo, ale netuším, co to mohlo být.

V kajutě spadl plastový kryt od světla. To byl ale jen důsledek něčeho horšího. Ihned jsem na palubě a s baterkou zjišťuji, co se vlastně stalo. Nic ale nevidím. Vypínám tedy autokormidlo a řídím loď sám. Po půl hodině je tu další zesílení větru a další příval deště. Skáču ke stěžni, refuji plachtu a při tom s hrůzou zjišťuji, co se vlastně stalo. Z úchytu ráhna vypadla samozajišťovací matka a osmi milimetrový čep povyskočil z jeho spodní části.

Ráhno, které bylo pod obrovským tlakem, okamžitě vystřelilo dopředu a narazilo do stěžně. Při tom se celý čep ohnul téměř o osmdesát stupňů. Okamžitě povoluji hlavní otěž, aby tlak nerozlomil odlitek držáku ráhna. Vší silou se snažím čep vytáhnout, ale nejde to. Navíc ráhno lítá na všechny strany a je nebezpečí, že mi ucvakne prsty.

Zajišťuji jej tedy k vantu, aby rázy nebyly tak velké. Teď už mi hrozí maximálně jen pohmoždění. Čep nechce ven. Když to nejde silou, tak to musí jít ještě větší silou. Jdu pro nářadí. Je v jedné z vyvažovacích tašek v malém pouzdru. Věcí je tu ale minimum. Vojta mi to pěkně zredukoval. Odebral polovinu klíčů a šroubováků, kleště nechal jen ty z multifunkčního nože a kladivo tu není vůbec. Beru tedy alespoň sikovky a jdu na to.

Zuřivě mlátím kleštěmi do čepu, ale nechce se mu ven. Nakonec vyndávám další čep o deset centimetrů dál a uvolňuji celé ráhno. Samostatný díl teď není nijak namáhán a několika dobře mířenými údery nakonec čep opouští i horní díru. Je jasné, že bez pořádného svěráku jej nemám šanci narovnat. Běžím tedy pro největší šroubovák a zavádím jej místo původního čepu. Pak vše omotávám vysokopevnostním lanem.

Nejprve průměr čtyři, pak šest a na závěr osm milimetrů. Jsem rád, že jsme při nákupu nářadí nešetřili. Vděčím za to Danovi, který trval na tom, že vybavení musí být kvalitní. Tohle snad vydrží. Stejně mám ale strach a tak otěž dotahuji jen pozvolně. Každou chvíli to kontroluji. Šroubovák má tendenci vylézat nahoru, jako ten čep bez matky. Zajišťuji jej tedy dalším lanem.

Je to stejně ale divná oprava. Kdyby šroubovák praskl, tak ráhno poskočí o deset centimetrů dopředu a tím se pokazí profil plachty. Celou změť tedy omotávám ještě shora dolů a kolem a tím vytvářím nový umělý kloub. Jsem si jistý, že teď to má větší pevnost než původní odlitek. Nemám nejmenších pochyb, že to vydrží, Mám radost z toho, jak mi to v kritických situacích pálí. Oprava mně netrvala ani moc dlouho a výsledek je perfektní. Liju do sebe asi půl litru vody, protože jsem úplně vyčerpaný.

Pomalu se začíná rozednívat a do bouřek jako když střelí. Všechny jsou pryč. S teoretickým východem slunce stoupá i moje nálada. S teoretickým proto, protože jsou všude kolem husté černé mraky a že vyšlo slunce vím jen podle displeje GPS. Občas zaprší, občas se rozfouká a naopak. Už jsem rezignoval na nějaké výlevy zlosti.

Teď je na místě pokora. Jsem tady uprostřed oceánu a vůbec nic tu neznamenám. Jestli přijde silná bouře a rozmetá mě na kusy, to není v mé moci ovlivnit. Nekřičím, neběsním a jen tiše přijímám příchozí situaci. Osmnáct uzlů první ref, dvacet čtyři uzlů druhý ref a zpět k úplnému bezvětří. Oblékám si těžký nepromokavý oblek, který je prozatím suchý, a ihned po zarefování mizím v kajutě.

Průtrž mračen trvá vždy jen krátce a tak se netrápím pobytem venku na dešti a zbaběle se schovávám uvnitř. Občas vytahuji Code Zero, protože se někdy vítr stočí více z boku. Někdy jej musím po chvíli zarolovat a někdy jen na chvíli o pár stupňů odpadnu. Vchodem do kajuty jsem zahlédl svého maskota. „Wilsone, nikomu to neříkej, ale už vážně nemůžu!“

(pokračování příště)

David Křížek