Divoká jízda Atlantikem

Dnes v noci jsem se konečně prospal. Na večer jsem ještě poslouchal muziku a užíval si jízdu na dlouhých vlnách. Náhle přišla ale boční vlna a zalila celou palubu, včetně mě. Horší bylo, že spláchla i mp3 přehrávač, který okamžitě přestal fungovat. Vyndal jsem baterky a pokusím se ho nechat trochu vyschnout. Smůlou je, že to byl ten přehrávač s rockovou muzikou a těmi nejlepšími vzkazy... Tak pokračuje vyprávění o sólovém závodě z Francie do Brazílie, Transat 6,50.

Malá jachta skáče na velkých vlnách ...Libor Sváček MCU

Teď už mám jen diktafon s pár nahrávkami a druhý přehrávač, na kterém je ovšem jenom folk a mluvené slovo a pár vzkazů. Co si jenom počnu. Byl to můj převod do rychla. Ozzy Osbourne je pryč. Ustavil jsem autokormidlo šel jsem spát. Hned napoprvé jsem si dopřál padesáti minutový blok spánku. Pak už jsem pokračoval z bezpečnostních důvodů po třiceti minutách. Byla to ale paráda, takhle se vyspat. Dokonce se mi i zdály sny. Jen útržky, ale místo televize je to dobrý. Jediným nočním problémem byl zamotaný spinakr. Po asi deseti minutách spánku jsem vyletěl na palubu. Probudila mě podezřele klidná jízda. To vždycky znamená problém. Člověk se naštěstí rychle naučí vnímat rytmus lodě, její náklony a narážení do vln, a jakmile se cokoliv změní, tak mě to vzbudí. Chyba byla tentokrát v genakru, který se zamotal do sebe, jako kdyby tam byl rollfock, tedy navíjecí systém. Naštěstí se to nenamotalo k přednímu stěhu. Tam jsem měl pro tento případ vytaženou speciální síťovou kosatku od O-Sails. Nedalo se nic dělat. Stáhnul jsem genakr a začal jej na palubě rozmotávat. Netrvalo to dlouho, ale stačilo se mi udělat trochu špatně. Představte si, že loď skáče nahoru dolů a vy se s čelovkou na hlavě koncentrujete na rozmotávání plachty v kokpitu. To můj žaludek nemá rád. Za pár minut jsem plachtu opět vytáhl a šel si dát další krátký spánek.

Dnes od rána kormidluji a vše jde celkem hladce. Ani vlny už tolik nelítají na palubu a tak se držím poměrně v suchu. Zapínám autokormidlo a jdu si vyslechnout pravidelnou meteo předpověď na rádiu Monaco. Příjem je dnes obzvlášť mizerný. Slyším jen každé třetí slovo a navíc zjišťuji, že jsem se znovu o pár míst propadl. Navíc hlásí varování před větrem kolem 35 uzlů, ale nevím, zda to bude na mé trase, protože hlášení přišlo zrovna v době, kdy autokormidlo ztratilo kontrolu a já se skutálel na druhou stranu lodě. Diktafon někam zapadl a já se rychle soukal ven, abych vše napravil. Loď jsem dostal rychle pod kontrolu, ale genakr se znovu zamotal. Co to s ním jenom je. Ten loňský model to nedělal. Má perfektní tvar, je nádherně zpracovaný, ale má tendence se motat sám do sebe. Asi už je toho materiálu prostě moc. Mírně povoluji tackline a výtah, aby lano kompenzovalo snahy vlastní rotace. Vypadá to dobře. Teď jdu hledat zapadlý diktafon. Je zapadlý v závětří za držákem kanystrů a vedle něj leží maskot Emil, který z neznámého důvodu spadl z oka na boční lukně. A to tam vydržel i během převržení u Portugalska. Jinak ta předpověď mi dělá trochu starosti, ale mám super náladu. Posouvám se výbornou rychlostí, tím správným směrem, parádně jsem se vyspal a po čtyřech dnech jsem si zašel i na toaletu. Čekal jsem s tím, až bude klidnější hladina, aby mě nezalila vlna. Je to trošku složitější manévr než na pevnině, ale člověka to potěší. Musíte se vyklonit přes zadní zábradlí, které dost řeže do nohou. V pohybu vám brání jistící postroj a loď letí na třímetrových vlnách rychlostí kolem deseti uzlů. Naštěstí tuto proceduru člověk absolvuje jen zřídka. Speciální strava je totiž takřka bezezbytková.

Večer se vracejí chaotické vlny a jízda je znovu poměrně složitá. Během chvíle jsem zase zaléván vodou, ale kvalitní oblečení úspěšně vzdoruje. Přes den používám většinou lehké nepromokavé kalhoty, které mají široké nárameníky a tvoří tak vlastně kombinézu bez rukávů. V noci používám sadu těžkého nepromokavého oblečení. Je pořád teplo, ale ta všudypřítomná vlhkost je hodně nepříjemná. Jedu chvílemi přes deset uzlů, ale nálada se mi pomalu zhoršuje. Přes den jsem se dostal do krásného rytmu a měl jsem z jízdy radost, ale teď je to zase utrpení. Snažím se to ustát, ale chytám několik spinoutů za sebou a tak měním velký genakr za ten střední. Je to delší operace, protože napřed se mi zamotává tackline na čeleni a tak po předchozích zkušenostech genakr raději opět stahuji. Napodruhé zjišťuji, že mám výtah pod předním stěhem a tak musí plachta opět dolů. Napotřetí už je to v pořádku. Už jsem unavený a chyb přibývá. Navíc jsem zjistil, že je v lodi hodně vody. Z boční komory v návětří vytéká několik litrů a to nemám tušení, kolik je jich v té závětrné. Má deprese se prohlubuje. Kde se tam ta voda jenom vzala? Co to má znamenat? Teď v noci příčinu asi neodhalím. Fouká od osmnácti do dvaceti tří uzlů. Nechávám střední genakr. Jízda je klidnější a já stejně nemám morál na vytažení toho velkého. Je mi hrozně. Místo toho, abych na genakrovém kurzu získával, tak bojuju sám se sebou a spíše prohrávám. Dobré je, že jsem zatím nic nezničil a držím se strategie jízdy na jistotu, ale je to jen slabá útěcha.

V noci poslouchám Jarka Nohavicu a řítím se černo černou tmou. Není vidět vůbec nic. Zpívám si všechny ty krásný písničky, který už znám skoro nazpaměť. Vlny přicházejí z několika stran a navíc se vítr stáčí k severovýchodu. Chtělo by to odhalzovat, ale ve čtyři hodiny ráno v úplné tmě, kdy vítr zesílil na dvacet pět uzlů, se mi do toho vážně nechce. Navíc je vítr poměrně nestabilní a není jisté, zda nebudu muset za chvíli halzovat zpět. Bojuji se svým svědomím, ale vážně se mi nechce absolvovat tento manévr právě teď. Čekám tedy do rozbřesku a ještě před východem slunce jdu na to. Nejprve přenáším část kanystrů z vodou a část vybavení na druhý bok, ale opět vše umísťuji co nejblíže k zádi lodě. Pak více odpadám po větru až na 170° vůči větru a povoluji natočení čeleně na střed. Pak chystám druhou otěž od genakr na winchnu a klekám mezi kormidelní páky. Vypínám autopilota a lokty řídím loď. Odpadám po větru a obouruč přitahuji závětrný backstay, tedy doposud volný zadní stěh. Ten zároveň posunuje ráhno s hlavní plachtou k ose lodě. Začínám se rozjíždět z vlny a tak zrychluji celý manévr. Dostávám se na čistý zadní vítr a ráhno přelítává na druhou stranu. Zaráží se ihned o druhý zadní stěh, který postupně povoluji. Tak se ráhno dostává do správné pozice. Nyní povoluji generovou otěž a když je plachta v ideální pozici, začínám mírně vyostřovat kormidlem a zuřivě tahám novou otěž. Nyní se genakr nafukuje na druhé straně a já si sedám do návětří. Trimuji plachty. Pak zapínám autopilota a navíjím PBO lano od čeleně na winchnu. Je zde obrovský tah a lano nesmí proklouznout. Mohl bych zlomit čeleň a pak i snadno roztrhat genakr. To by byl konec šancí na úspěch. Manévr se vydařil a já jdu přenosit zbytek věcí do návětří. Mám jen dvaceti litrové kanystry a jedna taška má dokonce třicet kilo. Na poskakující lodi to není jednoduchý úkol. Během dne se vítr poměrně točí a já takto absolvuji dalších šest halz. Pak se vítr ustálil a já nabral naprosto ideální kurz ke Kapverdskému souostroví. Nálada je opět výborná. Předpověď se mi sice nepodařilo zachytit, ale alespoň vím, že jsem poskočil na sedmé místo. Mám děsnou radost.

Vítr postupně slábne a já vezu opět největší genakr. Z vody před přídí vylétává obrovské hejno létajících ryb. Je jich snad padesát. Kopírují hladinu a po několika desítkách metrů zalétávají zpět pod hladinu. Je to nádhera je sledovat. Pak už jsou hejna výrazně menší, ale i tak je létajících střel alespoň dvacet. Plně si uvědomuji jejich nebezpečnost. Při předchozích plavbách mě již dvakrát zasáhla tato ryba do hlavy a není to nic moc. Jednou to bylo dokonce do spánku. To jsem se skácel u kormidla. Byla to rána, ale to leknutí bylo příšerné. Samozřejmě to bylo v noci za úplné tmy. Musím se teď častěji poutat k lodi, abych leknutím nevypadl přes palubu. Dříve jsem měl samonafukovací vestu a k tomu jsem připínal elastický pás s karabinami. Vesta je ale příliš těžká při dlouhodobém nošení a tak mám teď jen lehký postroj. Elastický pás je opatřen z jedné strany karabinou, ale na druhé je dle nových pravidel otevírací snapsheckel. Je to z toho důvodu, že karabina se v tahu nedá odepnout a již našli několik jachtařů, kteří se na laně usmýkali na boku lodě. Musí to být strašný konec. Snažím se tedy poutat a to zejména v noci a ve větru nad patnáct uzlů. Na krku stále nosím dálkové ovládání od autopilota. V případě, že bych vypadl z lodě a toto zařízení se dostalo více než dvacet metrů od vysílače, tak loď okamžitě vyostří proti větru. Když pak fouká přibližně do patnácti uzlů a jsou menší vlny, pak mám reálnou šanci k lodi doplavat. Když je ale vítr silnější, nastává marný boj o přežití a vítr loď unáší stále dál a dál. Jachtař pak zemře spíše vyčerpáním. I tak ale každý jachtař opatruje ovladač jak oko v hlavě a nikdy jej nesundává. Jednou na to doplatil jeden ze závodníků na OPEN 60. V plné rychlosti se spinakrem o ploše přes 300 m² šplhal na stěžeň, aby opravil anemometr. Vše šlo bez problémů až do okamžiku, kdy vyšplhal zhruba dvacet dva metrů vysoko. Pak mu loď prudce vyostřila. Jemu se nakonec podařilo slanit na palubu, ale byl úplně domlácený. To já, se svým jedenácti metrovým stěžněm, tyto problémy nemám. Stejně tam ale šplhám jen opravdu nerad. Loď je příliš krátká a hodně skáče na vlnách. Není to příjemný pocit.

Za kormidlem se objevuje poměrně velká modře pruhovaná ryba. Přibližuje se k odtokové hraně a doráží na ni. Křičím na ni a cloumám kormidlem, abych jí zahnal. Přesně tahle ryba nám ťukala do kormidla, když jsem plul s Martinem Ducháčem na nafukovacím katamaránu. Tehdy nám pak asi tisíc mil před Karibikem upadlo kormidlo a dál už jsme jeli s veslem jako na voru. To už bych nechtěl zažít. Proto ta moje panika. Lidský tvor je zde vystaven takovému tlaku, že je těžké nebýt pověrčivý.

Slunce zapadá za obzor a vítr náhle zesiluje. Je to tu celkem pravidelný jev. Teď fouká devatenáct až dvacet tři uzlů. Dneska ale nevyměknu. Budu bojovat. Za úplné tmy jdu dát první ref. Zmenšuji tedy plochu hlavní plachty, ale jak roluji její spodní část, prostředníčkem zavadím o jeden šev. Silná dakronová látka se mi dostává pod nehet a rozřezává mi zde jemnou kůži. Je to krve jak z vola, ale ošetřit se to stejně nedá. Příště si na to musím dát bacha. V kokpitu se něco děsně mele. Svítím tam čelovkou a zjišťuji, že zde přistála první létající ryba. Jemně jí nakopávám a posílám jí zpět do moře. Je zachráněna, ale zbyl po ní děsný puch. Nesnáším rybinu.

(Pokračování příště)

David Křížek – CZE 516 – ATLANTIK FT