Průjezd kolem Kanárských ostrovů

Je tu další den. Loď doslova letí po vlnách, které jsou čím dál, tím chaotičtější. Surfuji z obří vlny rychlostí kolem dvanácti uzlů a náhle z boku přichází třímetrová stěna vody, která naráží do lodě a valí se po palubě. Celý trup plachetnice se občas ocitá pod zpěněnou vodou. Jsou to obrovské nárazy a tak doufám, že vše vydrží.

Loď letí po hladině v šíleném skluzu ...Libor Sváček MCU

Odpoledne navíc vítr ještě sílí a já několikrát ztrácím kontrolu nad lodí. Pořád se ale snažím bojovat. Teď už je to ale nezvladatelné. Sedím namáčknutý úplně vzadu, veškerý balast mám v návětří a co nejblíže k zadní přepážce, ale i tak to občas doslova zapíchnu do vlny. Je to zběsilá jízda. Vítr už má přes 22 uzlů a obří genakr se nedá zvládnout. Je ale pozdě na to pustit kormidlo. Nevím, co mám dělat. Když zapnu autopilota, tak se loď okamžitě převrátí. Když pojedu dál, riskuji, že to sám nezvládnu a stejně ztratím kontrolu. Navíc to nevypadá, že by vítr měl zeslábnout. Mám strašné nervy. Nevím co s tím. Úplně se třesu a je mi ze stresu špatně. „Co mám dělat?“

Po několika minutách zběsilé jízdy přichází obrovská vlna. Má snad pět metrů, ale je jen z jednoho směru, nezabaluje se a je poměrně hladká. Využívám divokého surfování. Zapínám autopilota a vrhám se k tackline, tedy k lanu, které drží přední roh genakru na čeleni. Je to strašná rychlost a já se bojím lano úplně vyseknout. Levou rukou jej jemně kontroluji, abych v případě problému mohl zasáhnout. Náhle cítím děsnou pálivou bolest. Speciální dynamo-vectranové lano mně spálilo čtyři prsty. Rychle stahuji patu genakru a povoluji jeho výtah. Balím obrovskou plachtu na palubu. Když je vše pod kontrolou, padám únavou. Prohlížím si třesoucí zraněnou ruku. Měl jsem štěstí. Lano mně vypálilo do prstů hluboké zářezy, ale vše se hned rovnou zatavilo. Není to holé maso a tak mám šanci, že se to zahojí. S otevřenou ránou bych ve slané vodě neměl šanci. Mám z toho drobný šok. Srdce mi buší. Musím se napít. Po pár minutách vytahuji Code 5. Silný bočákový genakr, který má plochu jen 33 m². Loď i tak letí velkou rychlostí. Vše je teď ale kontrolovatelnější a hlavně se trochu odlehčila příď a tak nebořím tolik špičku do vln.

Někde v dálce na levoboku míjím Kanárské ostrovy. Snažím se stále odpadat, ale vítr mě táhne nepatrně východněji, než bych si představoval. Nechce se mi ale halzovat, byla by to zbytečná zajížďka. Musím bojovat i za cenu, že se dostávám do náročnějších podmínek. Moře se doslova vaří. Vlny jdou z více stran. Narážejí do sebe, lámou se a padají dolů. Genakrové kurzy považuji za svoji výhodu, ale teď se cítím strašně a chci pryč. Co tady vlastně vůbec dělám. Je to peklo. Východně od Kanárů hlásí vítr až 35 uzlů, což může znamenat nárazy až 45 uzlů. Mám štěstí, že jsem tady, ale i tak je to slabá útěcha na moji depresivní náladu. Nedokážu se vyburcovat. Proto vytahuji mp3 přehrávač a spouštím rockový koncert. Offspring, Metallica, Nirvana, Kabát. Je to nářez a já se postupně dostávám do tempa. Kormidluji divoce, tak jak mi velí hudba, ale jízda je naopak plynulejší, jak se vyhýbám nárazům do vln a využívám je k dlouhým surfům. Občas nabírám rychlost přes patnáct uzlů a řítím se do údolí mezi hřebeny vln. Viděl jsem i pár obřích vírů, které se tvoří v chaotických vlnách. Těmto hrncům se ale snažím vyhýbat. Jednou ale není zbytí a loď letí z vlny přímo do kotle. Držím se zuby nehty kormidla a otěží a čekám, co se stane. Nestalo se vůbec nic. Loď letí dál. Je to pro mě veliká úleva. Měl jsem vážně strach. Ten je ostatně permanentní. Koukám na takeláž a modlím se, aby nepraskla. Sleduji anemometr a modlím se, aby vítr už dále nezesiloval. Moje plavidlo je můj jediný ostrov života. Nesmí se převrhnout. Nesmí se potopit. Jsme sám uprostřed běsnícího oceánu a můj život letí po vlnách.

Odpoledne vítr trochu slábne. Okamžitě vytahuji střední genakr o ploše 58 m². Na večer to ale opět sílí. Dávám první ref na hlavní plachtu, ale nakonec musím vyměnit genakr znovu za Code 5. Noc už je úplně bez měsíce. Bude to zas dlouhé. Mám vážně strach. Málem jsem zase ztratil kontrolu a tak dávám raději druhý ref. Stejně se řítím rychlostí kolem deseti uzlů. Občas si svítím čelovkou do plachet, abych překontroloval nastavení. Po divokém surfu létá tříšť od přídě až k prvnímu sálingu na stěžni. Pak voda padá na zadní část paluby, tedy do míst, odkud se snažím řídit loď. Na posilnění si přehrávám vzkazy od svých přátel, které mi nahráli do diktafonu na Madeiře. Občas se mi tlačí slzy do očí. Je to paráda slyšet lidi, kteří mně vážně drží palce. Nesmím je zklamat. Začínám pumpovat hlavní otěží a rvu se s lodí jako lev. Chci uspět. Nechci je zklamat. Po půlnoci se ale dostavuje krize. Chce se mi děsně spát a i když loď skáče nahoru a dolů, mně padají oči. Ustavuji autokormidlo, zapínám alarmy a jdu se uložit. Každých dvacet minut šplhám na palubu a kontroluji situaci. Asi ve dvě v noci mě probouzí spinout. Nohy mám ještě na vyvažovacím lůžku a po hlavě se spouštím ven. Loď je v obrovském náklonu a skoro leží na boku. Rychle se deru ven z kajuty. Vypínám autokormidlo a ihned vysekávám hlavní otěž. To ale stále nestačí. Úplně vyvlávám Code 5 a prudce odpadám kormidlem. Loď ihned naskakuje do šíleného skluzu a nabírá děsnou rychlost. Kormidlo je velmi citlivé a ihned reaguje. Co se to jenom děje. To je děsný. Snažím se koncentrovat na jízdu, ale v úplné tmě je to komplikované. Koukám na kompas a snažím se co nejlépe držet kurz. Když získávám postupně kontrolu, přejíždím očima i ostatní displeje. S hrůzou zjišťuji, že vítr zesílil už na 31 uzlů. Po hladině letí vodní tříšť. Nemám představu, zda to už slábne, nebo zda vítr bude naopak ještě zesilovat. Zapínám autokormidlo a vysekávám tackline. Code 5 jde dolů. Na spánek už není čas. Asi po hodině vítr slábne na 27 uzlů a tak jej vytahuji zpět. Do rána to opakuji několikrát. Za úsvitu jsem promočený na kost a jsem tak zralý si jít lehnout. Dopřávám si čtyřiceti minutovou mdlobu a pak se vrhám zpět ke kormidlu. Znovu musím s přední plachtou dolů. Vítr zesiluje znovu přes třicet uzlů a chaotické vlny nedovolují jízdu na plný výkon. K tomu se přidávají nárazy větru a změny směru až o padesát stupňů. Podmínky ovlivňují nízko letící temné mraky. Snažím se maximálně odpadat a tak se postupně dostávám až na původní spojnici.

Vítr znovu slábne. Vytahuji střední genakr a následně velký genakr. Už fouká jen 15 uzlů. I moře je klidnější. Jsem ale zvědavý, jak dlouho tenhle stav vydrží. Na rádiu Monaco hlásí předpověď. Nic se snad nemění, jen vítr na východě je silnější, než jsme předpokládali. V průběžném pořadí jsem znovu poskočil do první desítky. Musím makat, abych to udržel.

Vlny jsou teď vysoké a táhlé a převážně z jednoho směru. Na nich se tvoří menší vlny a ty přicházejí asi o dvacet stupňů více zprava. Jsou to ale stabilní podmínky a dá se s tím počítat. Jízda už je klidnější. Na levém boku se objevuje ve vodě něco obrovského. Sjíždím mezi vlny a tak mi objekt mizí z dohledu, ale při dalším nájezdu na vlnu to vidím zřetelně. Asi padesát metrů ode mě plave obrovská velryba doprovázená asi dvoumetrovým kulohlavcem. Je to poměrně daleko a tak nerozeznávám ani její druh, tedy ne že bych na to byl odborník, ale např. vorvaně poznám. Vloni jsem ho měl totiž při závodě na Azory pouhých pět metrů od lodi a to už si člověk vážně zapamatuje. Navíc byla tehdy hladká voda a úplné bezvětří. Teď se mi velryba ztrácela ve vlnách a jen kulohlavec byl vidět lépe. Jsem nakonec ale rád, že nejsou blíž. Vloni Andrew Wood nápálil velrybu v plné rychlosti a zarazil si kýl o půl metru dozadu. Nebýt toho, že pevnina byla na dohled, tak by se určitě potopil. Pozoruji tento netradiční pár, dokud mi úplně nezmizí z dohledu.

Vypadá to, že už bude líp. Po obědě vytahuji mp3 přehrávač. Pouštím si Dana Landu. Na břehu jeho písničky poslouchám jen občas, ale tady uprostřed moře je mým favoritem. Úderná muzika a vyzařující češství je pro mě velkou motivací. Přehrávám jednotlivá alba a dostávám se i k hitům Orlíku. Myslím na všechny ty lidi sedící u počítače, kteří sledují moji dlouhou cestu. Zrychleně pak procházím hudební soubory, až se konečně dostávám k nahrávkám od mé Lucie. Společně s kamarádkou Radkou mi namluvily spoustu vzkazů a nazpívaly mi několik písniček a árií. Vážně se dobře bavím. Některé hlášky už umím nazpaměť, ale pouštím si je stále dokola. Pak se dostávám k novějším zprávám, které mi Lucie dohrála na Madeiře. Jeden z pozdravů je završen hlavním songem z filmu Armagedon. Děsně si to užívám a pobrukuji si tesknou melodii. Až v samotném závěru zjišťuji, že to není originální nahrávka, ale že ji pro mě nazpívala moje láska. Mám z toho velikou radost. Ke své dokonalosti umí ještě zpívat. Musím makat, abych jí nenechal v Brazílii dlouho čekat. Děsně se na ni těším.

(Pokračování příště)

David Křížek – CZE 516 – ATLANTIK FT